Život je pes...

Konečně zvedla hlavu a otevřela oči. Upřela na mě svá malá tmavá očíčka, která tentokrát nebyla plná strachu, jako před hodinou ve veterinární ordinaci. Její pohled vyzařoval klid a mně v tu chvíli bylo jasné, že ona naprosto ví, co jí čeká. Dlouze na mě hleděla a já v těch dvou korálcích mohla číst jako v otevřené knize. Byla klidná, šťastná za svůj dlouhý a krásný život a zdálo se, jakoby se těšila, až to bude mít za sebou. Až se konečně zbaví té bolesti. V tu chvíli jsem pomyslela na všechny ty ošklivá slova, co jsem jí kdy řekla, jak jsem jí hubovala, vyhazovala z postele, křičela na ní, když lezla do silnice…. „ To nic…já vim, že jsi mě i přesto měla strašně moc ráda“, viděla jsem v jejích očích….

     Už včera jsem měla zvláštní pocity a v noci prapodivné sny. Ráno nezačalo dobře, s mámou jsme se hádaly. V poledne jsme jely s oběma našima fenkama k veterináři. Mladší, Megy, musela na očkování. Starší, Kattynka, zase nejedla a chodila jako tělo bez duše. Je to starý pejsek a celá naše rodina byla smířena s tím, že tu s námi už moc dlouho nebude. Stále jsme ovšem počítali alespoň s dvěma roky života. 

„ Je to jasný“, řekl veterinář, když jí otevřel tlamičku. V zadní části horního patra se rýsoval obrovský černý nádor, táhnoucí se až dál do hrtanu. „ S tím se už nedá nic dělat, tahle věc roste strašnou rychlostí, zasahuje jí to i kost. Možná bych jí mohl už teď uspat, ale pokud se s ní chcete rozloučit, dám vám nějaké prášky, co jí uleví. Ale má maximálně tři měsíce života. Bude prskat krev, bude trpět…“, vysvětloval pan doktor. Nemohly jsme ji tam přece jen tak nechat utratit. Táta je mimo Prahu a jaký by to byl  proboha šok, když by se vrátil a zjistil, že Kattynka už není. Vzaly jsme pro ní prášky na bolest a odvezli ji, ještě omámenou po narkóze, domů. Jakmile bude evidentní, že ani prášky nezabírají, nenecháme jí trpět a uděláme, co bude správné…

  Zbývají jí dny..možná… týdny, maximálně ale tři měsíce a to s tím, že by je opravdu protrpěla…Tohle budou pravděpodobně další smutné Vánoce ( před dvěma lety byla babička v komatu, takže veselo rozhodně taky nebylo…).

Mám tě ráda Kattynko…